Jižanský protest narazil na seveřanský. V Itálii sledujeme syrový protest proti establishmentu, říká politolog

Strany před volbami vyloučily vzájemnou spolupráci

Hnutí pěti hvězd, jestli to chápu správně, vytlačilo na italském jihu z tradičních pozic socialisty, respektive levici?
Prakticky všechny.

Je to tedy regionální strana italského jihu?
Ne zcela, ale minimálně v těchto volbách platí, že na jihu v jednomandátových obvodech skutečně drtivě zvítězili. Ukázalo se, že zosobňovali ten syrový protest proti establishmentu. To znamená, že ta nespokojenost s tím, že máte dlouhou dobu nezaměstnanost, nemáte výhledově šanci získat kvalitní práci, ta frustrace se kumuluje tak, že nakonec vyvrcholí.

Regiony jižní Itálie nebo jihu Apeninského poloostrova jsou na tom ekonomicky v tuto chvíli už pod úrovní leckterých států střední Evropy, včetně České republiky. Vypadá to, že jižanský protest narazil na seveřanský protest pravicové strany.
V rámci středopravé koalice je to právě Liga severu, která poprvé nejenom získala nejlepší výsledek v historii, ale zároveň předběhla poprvé Berlusconiho stranu, což se nikdy předtím během 20 let nestalo. Na severu se Lize povedlo nakumulovat protest a obavu z migrantů.

Jediným pozůstatkem původního politického spektra jsou už sto let existující levicové ostrovy okolo Florencie, Boloně a podobně. Je to tak?
Tomu se říká „rudý pás“ v Itálii. Ale on už to není pás, už je to spíš takový ementál, i tam se najednou objevily oblasti, kde poprvé v historii levice nevyhrála. Takže na tom je je vidět ten její propad.

Ono je to v tuto chvíli, i z hlediska volebního systému, soustředěno do tří koalic nebo do tří táborů. Kdo s kým může spolupracovat, pokud se bavíme o společné vládě?
To je asi ta nejtěžší část toho, co teď nastane, protože tou předvolební rétorikou se ty strany prakticky navzájem vyloučily z nějakých možných koalic.

Čili ten seveřanský a jižanský protestní hlas se nemůže nijak spojit? Ruší se navzájem?
Oni jsou postaveni do velkého antagonismu, protože jižané nezapomenou to, že z nich Liga severu dvacet let dělala občany druhé kategorie. Najednou se s nimi spojovat, to vidím jako velmi obtížné.

Vládu může nakonec sestavovat kompromisní třetí kandidát

Itálie je čtvrtá největší ekonomika Evropské unie a zároveň ekonomika, která už beztak má dost svých problémů, nemluvě o problémech jejích bank. Může si Itálie dovolit teď třeba pět měsíců tápání ohledně toho, kdo jí vlastně bude vládnout?
Nejenom, že si to může dovolit, ona si to pravděpodobně dovolí a jiné řešení mít nebude. Ty varianty jsou teď tak komplikované, že není možné to velmi rychle rozhodnout. S čím má Itálie naopak opakované zkušenosti, jsou úřednické vlády. Je možné, že tam teď bude (současná) Gentiloniho vláda vládnout v demisi a možná potom bude klíčová role prezidenta právě v tom, koho pověří dál vládnout. Může to být někdo třetí, někdo, kdo ve volbách nekandidoval, nějaký kompromisní kandidát, který třeba dovede zemi k předčasným volbám podle nového volebního systému. Možností je celá řada.

A ta pesimistická varianta, že někdy během jarních měsíců 2018 dojde k prudkému nárůstu přirážky k italským dluhopisům, objeví se znovu pochyby o italských bankách a všechno začne mít rysy, které budou přesahovat dalekosáhle politiku jedné rozhádané země – prostě jihoevropská bankovní politická dluhopisová krize?
Itálie už si tímhle prošla na začátku ekonomické krize, respektive v roce 2011, když padala Berlusconiho vláda.

Většinu dluhu v Itálii, nebo dluhopisů, drží vlastní občané. To znamená, dopad by nebyl ani tak na globální ekonomiku, jako primárně na občany. A myslím si, že za těchto okolností by Italové vždy i v té největší krizi našli způsob, jak se domluvit politicky. Takže já bych zůstával optimistou.

Celý rozhovor ve videu v úvodu článku.

Let's block ads! (Why?)