„Když jsem v létě 1916 začal léčit Principa na chirurgickém oddělení posádkové nemocnice v Terezíně, byl už kandidátem smrti, živou mrtvolou. Jeho na kost vyschlé tělo pokrývaly četné tuberkulózní vředy velikosti dlaně,“ napsal o dvě dekády později jeden z ošetřujících lékařů, doktor Marsch.
Tuberkulózou sice Princip trpěl už předtím, než ho v prosinci 1914 přivezli do vězení v pevnostním městě, ve zdejších tvrdých podmínkách se ovšem jeho zdravotní stav rychle zhoršoval.
Těžké okovy a nic ke čtení
Atentátník, jehož drobná tělesná stavba je dodnes patrná z fotografií, musel podle platných nařízení nosit desetikilové okovy a ven z temné samotky se dostal jen na pár minut denně.
Na druhou stranu se mu ale při zhoršení zdravotního stavu dostalo poměrně kvalitního lékařského ošetření - tedy jak to umožňovaly stav vědeckého poznání a skutečnost, že se jednalo o přísně střeženého vězně. I v nemocničním pokoji Principa například neustále hlídalo několik vojáků.
Na jeho kondici se podepsal i nedostatek kvalitní stravy a strádal také psychicky, někdejší student například nedostával nic ke čtení a kvůli pobytu na samotce si mohl jen vzácně s někým promluvit.
Amputace už smrt neodvrátila
V únoru 1916 Principovi sice po nástupu nového ředitele káznice sňali okovy, tuberkulóza ovšem už jeho tělo zachvátila do té míry, že mu v létě téhož roku lékaři museli amputovat pravou paži. „Tuberkulózní proces rapidně pokračoval, Principovy dny byly spočteny,“ vzpomínal MUDr. Marsch.
Principa, který ke konci života vážil pouhých 40 kilogramů, už pár hodin po smrti tajně pochovali v neoznačeném hrobě. Jeden z vojáků, Čech František Löbl, si však místo poznačil. Po vzniku Československa ostatky nejprve úřady přenesly do rodinné hrobky starosty terezínského Sokola Pavla Žaluda a v červenci 1920, po skončení VII. všesokolského sletu, si jugoslávská delegace odvezla do Sarajeva rakev Principa i dalších sarajevských atentátníků, kteří byli vězněni a zemřeli v Terezíně.
Dva roky po smrti a šest let poté, co kulky z jeho pistole zabily Františka Ferdinanda a jeho manželku Žofii Chotkovou, se tak Gavrilo Princip vrátil do rodné země.
Atentát na následníka trůnu Františka Ferdinanda ve videodokumentu:
Příležitost prokázat odvahu
Na svět přišel v červenci 1894 v západobosenské vesničce Obljaj v rodině místního pošťáka srbské národnosti. Od středoškolských let se zapojoval do politického života, usiloval o nezávislost Bosny, anektované roku 1908 Rakousko-Uherskem. Od roku 1912 žil v Srbsku a za balkánských válek se marně pokoušel vstoupit do armády.
V roce 1914 se mu naskytla příležitost prokázat odvahu, když se dostal do skupinky mladíků, za níž stál plukovník srbského generálního štábu Dragutin Dimitrijević-Apis a která měla provést atentát na rakousko-uherského následníka.
František Ferdinand si mohl pro svou návštěvu Sarajeva během manévrů jen těžko vybrat horší den než 28. červen. Je to totiž „Vidov dan“ - jeden z nejvýznamnějších okamžiků srbské historie, den porážky od Turků na Kosově poli roku 1389.
První útok bombou se ovšem nepovedl a spiklenci už málem na svůj plán rezignovali, když tu shodou náhod arcivévodův vůz zacouval přímo před Principa, který nezaváhal a dvakrát vypálil. První kulka arcivévodu minula, odrazila se ale od kování vozu a zasáhla Žofiinu břišní aortu. Druhá trefila Františka do krku, roztrhla tepnu a uvázla v páteři. Gavrilo Princip se sice pokusil o sebevraždu, cyankáli však neúčinkovalo a zastřelit se mu nedovolili svědci. Spolu s ostatními skončil před soudem, který mu jako mladistvému vyměřil 20 let.
Bagikan Berita Ini
0 Response to "Těžké okovy a samotka. Sarajevský atentátník pomalu umíral v Terezíně"
Post a Comment