Chtěl být Clinton věrný? A proč vybral za záporáka Čecha? Pohřešuje se prezident není jen brak

Americký prezident Jonathan Duncan, veterán a hrdina z Perského zálivu, jehož navíc trápí závažné krevní onemocnění, čelí největšímu kyberútoku, které kdy USA, ale vlastně i celý svět, zažily. Víc se nehodí prozrazovat a pro analýzu Clintonova románu, na němž spolupracoval se známým spisovatelem Jamesem Pattersonem, jenž sám o sobě prodal stamiliony knih, ani není další příběh tolik podstatný.

Klíčové jsou zejména detaily, drobné náznaky vzkazů někdejšího výrazného amerického prezidenta, za jehož úřadováním zbyla do dneška především pachuť spojená se sexuálním skandálem s Monikou Lewinskou.

Brak? Jen kdyby ho nenapsal bývalý prezident

Clinton již dříve vydal životopisnou knihu Můj život. Nový román je ale samozřejmě daleko dostupnější širšímu čtenářstvu, a tak je vlastně i důležitější. Autobiografické prvky obsahuje bez debat, každý zájemce se může snažit je identifikovat. A bývalý prezident k tomu přímo navádí, když prozrazuje zajímavé detaily z Bílého domu. Třeba o tom, kteří prezidenti nechali instalovat, odstranit či zase umístit tu kterou tapetu.

Jednotlivé odbočky knihy nás samozřejmě mohou svést na scestí. Ne všechno, o čem si myslíme, že nám Clinton chtěl knihou o sobě sdělit, se skutečně musí vázat k němu osobně. Je to však podobné jako s jakoukoliv terapií. Všechno, co člověk říká, zaznívá z nějaké důvodu, byť může být jiný, než se na první pohled zdá. A stejně tak je to i s knihou Pohřešuje se prezident.

Kdyby jejím hlavním autorem nebyl bývalý americký prezident, patrně by jen zapadla do skupiny podobných thrillerů, kterých ročně vznikají minimálně tisíce. Dobře se čtou, vzbuzují napětí, ale to je tak všechno. Žádnou vysokou a povznášející literaturu v nich nenajdeme. Clintonův příběh je ale vzhledem k jeho minulosti zcela jedinečný. Pozor i na to, že jistě ne všechno, co by třeba bývalý prezident chtěl, mohl ze zákulisí Bílého domu z bezpečnostních důvodů prozradit. I tady nás může vést při interpretaci do slepých uliček. Ale alespoň lehce se o rozbor pokusme.

Prezidenta žene touha po dobru, opozici vlastní ega

Pojďme si identifikovat jen několik vedlejších témat románu Pohřešuje se prezident. Politiku líčí na jednu stranu jako vlastenecké poslání, naplňování těch nejvyšších cílů, obecného dobra a velkorysosti. Tak se chová prezident.

Na druhou stranu však jde o špinavý souboj jednotlivých eg, sváry osobních ambicí, prospěchářství a touhu po vlastním zviditelnění se. Ale rovněž o komplexy a pocity vlastního nenaplnění. Tak jedná zejména opozice, ale rovněž někteří z prezidentových nejbližších. Ti si pak zaslouží přísný trest, nebo alespoň morální zostuzení a vykoupání ve vlastní pýše.

Prezident poměřuje důležitost jednotlivých politiků úspěchem u voličů. Kolik lidí volilo předsedu Sněmovny reprezentantů a kolik hlavu Bílého domu? Tak kdo pak má komu co říkat? Duncan se zcela nepokrytě vyžívá v pocitu vlastní důležitosti. Zejména u sebe, ale i u jiných. Sám se označuje za „vůdce svobodného světa”. Je osamělý, nese tíhu vlastních rozhodnutí a vlastně i celé zeměkoule.

Obklopují ho poradci i právníci, rozhodovat ale musí sám, podle vlastního uvážení. Ještě že je tak dokonalý, že vždy na všechno přijde. A co nezvládne rozumem, dožene silou a vojenským výcvikem. Poklonu skládá také tajným službám a agentům.

I prezident si ale uvědomuje reálie a realitu politiky. Když mu jde opozice po krku, zvažuje, že by mohl agendu sám nastolovat a začít řešit třeba minimální mzdu nebo odzbrojení, velká témata s nimiž sám kandidoval a jež jsou pro něj klíčová. Kongres sice kontroluje po dvou letech prezidentovy vlády opozice, Duncan ale má od začátku svého úřadování kolem sebe lidi, kteří se starají hlavně o jeho znovuzvolení a chystají související kroky.

Přemýšlet dopředu je zkrátka v politice naprostou nutností a i když se tomu Duncan mnohdy brání, i v tom je realistou. O úřad ale neusiluje kvůli vlastním ambicím, ale jen pro dobro amerického lidu. Prchlivější čtenáře přece jen může tento leitmotiv poměrně vytáčet.

Američané jsou ti hodní, Rusové ti zlí

Jasná je rovněž geopolitická situace: Američané jsou ti největší klaďáci, kterým intenzivně pomáhají Izraelci a také Němci, ti ale každopádně hrají až druhé housle. Záporáci jsou Rusové, jak jinak. A Saúdové? Jak kdo.

Clinton se vypisuje i ze svého zjevného traumata souvisejícího s občanskou válkou v bývalé Jugoslávii, když popisuje utrpení, které tam prožila jedna z hlavních postava přitom celkem zbytečných postav knihy, nájemná vražedkyně. Zapojuje ale rovněž nedávné dění v Gruzii.

Výraznou roli hraje válka v Perském zálivu, v náznacích, retrospektivách, při setkání s nemocným veteránem, o kterého se prezident postará, i když má na práci úplně něco jiného. I tohle je Clintonovo velké téma.

To všechno ale tak, aby čtenáře současnými mezinárodními vztahy příliš nezatěžoval. Kdo se orientuje, má o čem přemýšlet, kdo ne, nemusí se těmito peripetiemi při běhu příběhu příliš zatěžovat. Otázkou je, co Clintonovi vadí na České republice, když šéf zabijáků zvaný Lojzík pochází právě odtud. Nebo je to ve světě pořád jen zjednodušená identifikační značka pro východní mafii?

Rodina, nemoc i falšování voleb

Prezident Duncan je věrný své ženě až za hrob, na rozdíl od skutečného prezidenta Clintona. Miluje svou dceru, rodinu klade evidentně na první místo. Stejně jako přátele z dětství, které bylo dosti těžké a chudé. Otec mu totiž brzy zemřel a starala se o něj jen milující matka. Prezident je svým způsobem nesnesitelně pokorný a skromný. I když ho v zajetí mučili a několikrát simulovali jeho popravu, nechce o tom mluvit, protože se to nehodí.

Zajímavějším rozměrem knihy však možná je prezidentova těžká nemoc. Chybí mu krvinky, potřeboval by pořádnou péči lékařů, ale kvůli krizi vše odmítá a přežívá jen díky steroidům. Bere léky, u nichž si uvědomuje, že mohou ovlivňovat jeho rozhodování. Přesto ale myslí čistě, nedopustí se žádné chyby, jeho zdravotní stav je limitací jen pro něj samého, nikoliv pro zemi a ani pro její hodnoty, které i vlastním tělem brání. Nemoc je pro něj až druhotná, stejně jako léky. Pořád zůstává prezidentem, prvním mezi všemi, tím vyvoleným, který musí své lidi vyvést z temnoty.

Je to náhoda? V souvislosti s kandidaturou Hillary Clintové se přece zdravotní stav prezidentů a uchazečů řešil opravdu intenzivně. Podobně jako možné cizí zásahy do voleb. Prezident v knize ostatně varuje Rusy, aby americké volby nechali být, protože budou mít dost práce se zfalšováním těch vlastních.

Jsme skvělí aneb apel a motivace

Duncana vytáčí zjednodušování. Témata jsou složitější, než jak je pojímá opozice, nebo dokonce média. Ta spekulují bez zjevného důvodu, lži vydávají za pravdu. I tady si Clinton zjevně vyřizuje účty, přiznává ale, že jsou ta serióznější a méně seriózní a rovněž ta k Bílému dobu přátelštější a nepřátelštější. Světu sociálních sítí, virálních kampaní a počítačů sice moc nerozumí, ale respektuje jej a podle svých možností jej i využívá.

Prezident Duncan je zkrátka takovým prezidentem, kterým by chtěl být každý, Clintona jistě nevyjímaje. A hlavně by ho kdokoliv chtěl v čele vlastní země. Takový gentleman ze staré školy, který spojuje.

A to je vlastně záměr celé knihy. Apelační a motivační. Román chce připomenout skvělému národu, jak je skvělý a nabádá jej, aby se dal dohromady. Chcete ještě více důkazů o tom, jak je tato kniha protitrumpovská?

Knihu vydalo v překladu Ondřeje Duhy nakladatelství Kalibr.

Let's block ads! (Why?)